Rakve jsou polotovar

„Víš, vono to vypadá na pohodu, přivezeš tělo, dáš ho do krabice, vodvezeš na funus a shrábneš prachy, ale je za tim mnohem víc… Jen dřina, stres a zodpovědnost…“ povídá mi tuhle jeden starej pohřebák, vedle kterého jsem se posadil v parku na chvíli odpočinku.

„Ale je to krásná práce co má smysl!“ vyhrknu okamžitě a on se jen ušklíbne: „To máš pravdu, ale lidi se nám stejně vyhejbaj!“

Na to už nemám odpověď, posouvám se na lavičce do většího pohodlí – to je takovej ten posed, kterej se vám za pár let na ortopedii vymstí a vytahuju šidítko jménem elektronická cigareta. Chlápek se na mě podívá, znovu se zašklebí a na rozloučenou mě poučí: „tohle už tě kamaráde nespasí, jestli máš prohulený plíce, stejně tě to položí. Tak na viděnou…!“ zvedne se a odchází. „Na shledanou“ špitnu za ním a přemýšlím, jak to vlastně myslel, proč mi to říkal, ale zaženu to myšlenkou, že měl třeba jenom blbej den. Pokuřuju, vypínám mozek, ale jeho slova se mi stále derou na mysl. Na depku je nejlepší lék práce říká se, tak se zvedám, beru tašku a jdu dál.

Ale drží se mě to furt, nejde se toho zbavit sakra, proč? Přeci nejsem tak starej, tvl Pohřební služba?!? Chodím tudy jednou, až dvakrát týdně, ale vůbec jsem si nevšiml, že jsou tu pohřebáci… Co to sakra je? Moje myšlenky přeruší usměvavá paní, která vychází ze dveří. „Dobrý den, jdete za mnou?“ Její hnědé oči na mě upřeně hledí v očekávání odpovědi a já se nezmůžu na slovo. „Tak pojďte dále“ pokračuje a já cítím potřebu za tím dnešním dnem plným pohřebnictví udělat tlustou čáru a zapomenout, že tu vůbec jsou, nechci, ale vlastně… Vždyť je to super nápad na článek! Úsměv se mi konečně vrací do tváře a vstupuji dovnitř.

„Chtěl bych napsat článek o pohřebnictví“ vyhrknu „jako úplně komplet, jak to chodí!“ Dáma se na mě opět podívá těma očima a řekne: „tak fajn, zavolám šéfovi.“ Než stihnu popřemýšlet o čem chci psát, dáma odkloní telefon od pusy a zeptá se: „Zítra v devět by se vám to hodilo?“ Listuju v aplikacích, nacházím ikonu kalendáře: „Jasně, to by šlo!“ zvedám oči od telefonu, dáma tlumočí můj souhlas hlasu na druhé straně, ukončí hovor a doplňuje: „Takže zítra v devět hodin – buďte prosím přesný, v Kostelci nad Labem, tady máte kontakt. A napište to hezky!“ loučí se a přeje mi mnoho zdaru.

Takže si to shrneme, vláčím tašku s notebookem a stohem papírů, který potřebuju prostudovat, sednu si na cigáro v parku, tam se potkám s podivným dědkem a zítra vejdu poprvé v životě do pohřebního ústavu, abych o tom napsal článek! Tvl, ten život je fakt pestrej!

Nemůžu spát. Večer jsem si dal Spalovače mrtvol a Karel Kopfrkingl v podání Rudolfa Hrušínského mi lítá nad hlavou a zve mě Lhasy. Zbídačenej vstávám v 5 ráno, protože ta milá dáma mi kladla na srdce, že šéf má rád přesnost a přeci jen, mám to přes půl Prahy a ještě kus za ní. Cesta proběhla kupodivu hladce, akorát jsem si spletl strany a domáhal se vstupu do kasáren, které leží naproti Pohřebního ústavu. Stojím za branou s elektrickým posuvem a mříž se najednou pohne. Brána se otevře a já vjíždím do areálu, zatímco se brána za mnou pomalu zase zavírá. Jsem ztracen! Co pohřebák schvátí, už nikdy nenavrátí, duní mi v uších, vystupuju z auta a v ústrety mi kráčí vysoký muž a natahuje pravici se slovy: „Tak vás tu vítám, buďte zdráv!“ Tvl buďte zdráv, co to je za černej humor, myslím si pro sebe a cením na něj svoje vyleštěný zuby na pozdrav. Chlapík přes padesát, rovnej jak proutek, v normální košili, k tomu tmavý džíny, vyleštěný boty. Stojíme před montovanou stavbou, která je obehnána citlivou parkovou úpravou v podobě vysázené zeleně, přecházející v pečlivě poskládanou zámkovou dlažbu. Nikde ani vajgl, ani lístek, všechno jak by to bylo postaveno včera a já se ocitl na slavnostním otevření.

„Je tu neuvěřitelně čisto a uklizeno!“ rozvíjím rozhovor a snažím se o vtip: „to tady ti furťáci odnaproti lítali včera celou noc, ne?“ „To je standard mladý muži“ setře mě šéf. „A já jsem sloužil u armády několik let, takže mám rád pořádek a věci na svém místě!“ Krve by se ve mně nedořezal, je mi trapně, ale šéf rozčísne to trpné ticho dotazem: „Vy jste asi nebyl na vojně, že?“ „Byl!“ vyhrknu se snahou se zachránit. Usměje se, pokývá hlavou a pokračuje: „U kterého pluku?“ Cítím šanci zvrátit vítězný první set, tak namísto toho, abych přiznal, že jsem pětimetr, kterej se pět měsíců válel na vojenský správě a pak vedl kantýnu na staveništi u Vojenských staveb smečuju: „Speciální útvar, nemůžu o tom mluvit. Ale tady v Praze.“ „Takže jste se flákal na genštábu, když na vás tak koukám“ uzavřel šéf seznamovací kolo a otevřel boční dveře montované stavby.

Vcházíme do vysokých otevřených prostor přijímacích garáží a já začínám nasávat vědomosti. Zde začíná poslední cesta. V rohu stojí dva muži, každý u jedné rakve a něco montují. Odpovědí na otázku co to kutí začíná monolog šéfa Pohřebního ústavu, kterou se vám zde pokusím zprostředkovat.

Takto to tedy chodí:

„Nacházíme se v přijímací hale, kam se svážejí a odkud se vypravují zemřelí. To velké modré světlo, co vidíte svítit seshora u schodiště je speciální lampa, která ničí bakterie, takže se nemusíte ničeho bát. Celý chod řídí dispečink. Ptal jste se co to chlapi kutí? No rakev je vlastně polotovar, takže vy jí musíte připravit a nastrojit tak, jak si zákazník přeje. Pokud se bude rakev někde přenášet na obřadu, je třeba na ní přidělat madla. Každou rakev pak musíme vyčalounit podle přání a následně před uložením těla vyleštit, aby byla připravena na obřad.

Tělo po příjezdu prochází identifikační procedurou a dostane registrační číslo. Toto číslo jej bude provázet až do konce jeho cesty. Poté je uskladněno v chladící místnosti, kterou vám můžu ukázat.“ Vypráví a otevírá dveře márnice. Závan ledového vzduchu mě donutí udělat krok zpátky. „Nebojte se, tak jsou jen mrtví a ti vám neublíží…“ Odvážím se nakouknout dovnitř, místnost vykachlíčkovaná od podlahy ke stropu a v ní jakési konstrukce, na kterých jsou uloženy rakve. Vypadá to vlastně jako nějaký regálový systém, nebo možná něco jako „němý sluha“, prostě cosi, na čem jsou vyskládány rakve.

„Kolik se jich sem vejde?“ vyhrknu z vysychajícího krku, „Maximálně 120“ odvětí šéf, „ale další kapacity, včetně mrazících jsou z druhé strany, celková kapacita je tak kolem 220 těl“ uzavírá toto kolo a čeká, aby zavřel izolační dveře místnosti. „“Je tam zase ta lampa!“ vyhrknu na důkaz všímavosti a šéf jen uznale kývne hlavou. „Ty najdete na všech pracovištích, kde se pracuje s těly.“

Bože můj, „pracuje s těly“, kam jsem se to sakra dostal…?!?

Šéf se postaví do chodby, ze které vede několik východů. „Tudy jsme přišli, to je vstup z té velké garáže, tady v márnici jsme teď byli, zde jsou uskladněna těla při stálé teplotě 4st celsia. Potkávají se zde těla přivezená i těla co jdou na přípravu před obřadem. Tady naproti je speciální návštěvní místnost pro pozůstalé a tady vzadu jsou prostory, kde se připravují zemřelí na poslední cestu. Je zde i VHZ a místnost na strojení.“ „Dovnitř můžeme jen nahlédnout, děvčata mají na stolech dvě těla, která upravují. Bylo by neetické okukovat, tak vám jen vysvětlím, co tam dělají.“ Pootevírá dveře, které vedou do zalomené chodby, za níž je sál se dvěma nerezovými stoly. Na každém leží mrtvola, prokrista to se mi dneska budou zdát asi pěkný věci… hodnotím si pod fousy, a jak se tak hrnu dovnitř, šéf mne zastavuje. „Ne, dovnitř k tělům mohou jen oprávněné osoby, nebo pozůstalí.“

„Pozůstalí?“ ptám se nechápavě… „Ano, některé rodiny, nebo kultury provádějí různé rituály, nebo jen připravují zemřelého na cestu v rámci rodiny. Takže naše děvčata provedou Vyšší hygienické zabezpečení, což praxi znamená odborné uzavření tělních otvorů, jeho omytí, česání, ale třeba i holení, či dobarvení vlasů, samozřejmě líčení, úpravu nehtů a rodina poté přijde a zemřelého si ustrojí. Mnohokrát jsou součástí malé obřady, vonné tyčinky, a podobně. Je to hezké, že tento prastarý zvyk ještě v některých kulturách přetrval, ale v Čechách je to spíše otázka jen malých komunit, běžní lidé vůbec nepřemýšlí, že by takovou službu svému blízkému poskytli, což je velká škoda. Teda škoda hlavně pro ně, protože nebudou mít čas se rozloučit, uzavřít kapitolu.“

Mlčky procházím zpět chodbou do garáží, které jsou nyní prázdné. Prázdné až na tři skupiny mužů v černém, kteří připravují rakve. Vidím jednoho, jak čalounickou pistolí přichytává nějakou zlatou látku dovnitř rakve. Druzí dva mají otevřenou obrovskou rakev se dvěma víky a něco nastavují s jakousi vložkou uvnitř. Nechápavě zpomalím, pozdravím, ale odpověď dostávám aniž bych se zeptal: „to jsou takzvané americké rakve, ta víka jsou dvě pro případ vystavení zemřelého při obřadu a chlapci nyní nastavují hloubku uložení, která je variabilní podle velikosti, nebo hmotnosti těla…“ „Ale vždyť je to kovové“ vyhrknu, „jak tohle shoří?“ „Tyto rakve nejsou pro kremaci, používají se do hrobek.“ Nasávám další vědomosti.

U třetí rakve stojí muž s aku vrtačkou a vrtá dírky do dřevěných boků pomocí jakési šablony. Dělá to celkem rutinně, jen kývne na pozdrav. Odkládá vrtačku a ani se nemusím ptát, do připravených otvorů přišroubovává madla. Pěkná, z takových tlustých provazů – asi pro nějakého námořníka, říkám si. A vlastně celkem zálibně hledím na jednoduchou rakev, čistou dřevěnou truhlu, nyní s ozdobnými uchy ze silných provazů.

Šéf si všimne mého zájmu a povídá: „tohle je pro kluka, který hrozně rád cestoval a miloval moře. Rodina si přála co nejčistší provedení dřeva, protože uspořádají Obřad pod širým nebem, takový happening a všichni jeho přátelé budou moci na rakev napsat, nebo namalovat vzkaz. Ten kluk měl smůlu a prohrál bitvu s nemocí, ale za těch pár let stačil prožít tolik, co jiný nezvládne za čtyři životy. Alespoň tak o něm mluvili rodiče a parta kamarádů, která celý obřad objednala. Je to jeden z mnoha obřadů, které vnášejí do pohřebnictví nové světlo a kde se snažíme vyhovět mnohdy velmi specifickým požadavkům… A to nás posouvá dál.“

Povídáme si dlouho, z rozhovoru se posléze stává již jen takové přátelské povídání o všem, v příjemné atmosféře se prokecáváme až k času pravého poledne. Zblblý z toho všeho co jsem za poslední dny zažil, viděl a slyšel, koukám oknem do blízkého pole, jestli se na polní cestě neklátí svými hnáty Polednice. Nevidím ani ji, ani Bolka Polívku, který ji skvěle ztvárnil v Kytici, tak se s úlevou loučím, děkuji, slibuji autorizaci, nasedám do auta a vyjíždím branou po silnici zpět na Prahu.

Ještě jsem dostal šanci, říkám si, byl jsem tam, kam běžně lidé nechodí. I když můžou, protože zrovna Pohřební ústav ELPIS pořádá jednou za dva roky Den otevřených dveří, kde mohou lidé dorazit na kus řeči, nebo pro poučení, co bude až jednou… Zní to trochu morbidně, ale to je jen naše fantazie, podpořená divnou výchovou a divnými názory. Je to naopak tak normální, jako sám život.

Když jsem zaslal přepis části rozhovoru k autorizaci, dostal jsem jej zpět včetně korektury a malého přídavku se vzkazem: „Příteli, pěkně napsané, ale zapomněl jste čtenářům dát nějaké to poučení, tak zasílám!“ A já jen doplňuji níže. Trochu toho poučení…

Něco o rakvích.

Do hrobu se používají rakve z měkkého dřeva a do hrobek z tvrdého dřeva nebo kovové. Papírové rakve jsou u našeho pohřebního ústavu zakázané, jsou neekologické oproti dřevu (použitá chemie, velká spotřeba vody a energie). Lakování rakví se provádí barvou na vodní bázi, ovšem trendem jsou eko rakve bez použití jakékoliv barvy. Na přání rodiny se může použít na povrchovou úpravu rakve včelí vosk. Eko rakve jsou vyčalouněny výhradně látkou z čistě přírodních vláken. Oblečení zemřelého je také eko, smuteční košile – rubáš z přírodního materiálu, nebo jiné oblečení co přinese rodina, musí být také z přírodního materiálu.

Velikosti rakví jsou různé, od rakví pro miminka po XXL rakve.

Výběr rakve je na pozůstalých a je výrazem úcty k zemřelému. Výjimkou je „Předplacený pohřeb“, kdy si o všem rozhoduje ještě za svého života člověk sám, tedy i o výběru rakve. Většinou je výběr rakve pro pozůstalé prestižní záležitostí před veřejností, stejně tak i výběr pohřební limuzíny, která veze rakev.